V lednu 1945 ještě byla válka. Ve zděšení, že uprostřed zimy poputuju k Rusům, kdo ví kam, mi každý něco dával, co bude jen trochu k užitku, když už nic nepomůže. Protože nic na světě nikdy ničemu nepomohlo. Protože jsem nezvratně stál na ruském seznamu, každý mi něco dával a myslel přitom na svůj díl ohrožení.
Nikdy jsem úmyslně nezačal bojovat s jinými lidmi. Nikdy jsem kulturistiku nezkoušel. Nikdy jsem se nehádal se zvířetem. Nikdy jsem nečůral do bazénu. Nikdy jsem neměl plané neštovice. Nikdy jsem se nevplížil na festival nebo do klubu; Nikdy jsem neřekl tajemství, které jsem neměl sdílet. Nikdy jsem nekouřil cigaretu.Ale to se prostě nedá nic dělat. Narodili jsme se, abychom žili, a dokud můžeme, využijme toho. Protože nikdy nevíme, kdy bude náš poslední den nebo kdy nebudeme moci žít naplno. Nepsal jsem to proto, abych někomu říkal, jak hrozně jsem se měl, jak mě všechno ničilo, jak jsem nemohl nic dělat. Ondřej připouští, že občas slyší výčitku, že v sobě nemá hnací motor ženoucí ho dopředu. „Vím, že většina lidí v mém věku touží pořídit si auto nebo postavit barák. Já se bojím, že takové cíle spolknou hrozně času a energie.“ FgcP. 218 13 121 49 41 104 494 288 216